Aby všichni jedno byli

Jako křesťané všichni vidíme, jak se rozdělení Církve (někdy až nepřátelství mezi jednotlivými denominacemi) stává pro současného moderního člověka problémem v jeho zájmu o křesťanství a o jeho poselství. I z tohoto důvodu každý z nás touží po jednotě církve. Co však míníme slovem jednota? O jakou jednotu nám to vlastně jde? Jaký je na jednotu církve pohled Nového zákona? Tato poslední otázka je myslím zásadní pro hledání odpovědi i na ty předchozí a proto bych se jí chtěl v tomto textu zabývat.

Pokud se podíváme na Pavlovy dopisy jako jedny z nejstarších dokumentů Nového zákona, tak vidíme, že Pavel odlišuje jednotu církve jako společenství křesťanů na jednom místě – jednotu místního sboru (ten má na mysli, když užívá slovo církev – řecké ekklēsia, zejména v jeho prvních listech, např. 1 K 1,2) a jednotu univerzální církve – všech křesťanů po světě, nikoliv ve smyslu ekumenické církve, ale duchovního a nebeského významu každého (zejména ve svých pozdějších listech Ko a Ef, např. Ko 3,14nn). V prvním případě stojí pevně a chrání jednotu místního sboru jak ve věcech církevní praxe, tak i učení. Velmi rozhodně se pak staví proti jakémukoliv deformování evangelia. Pavel by sotva souhlasil s tím, aby na jednom místě žili vzájemně si odcizení křesťané, mezi kterými by byla dokonce svárlivost a rozepře či dokonce by jedni nepovažovali ty druhé za pravověrné křesťany. V druhém případě, když Pavel myslí na univerzální církev, zastává velmi svobodný postoj. Neuznává však jakoukoli svrchovanou lidskou autoritu, ovládající křesťanskou církev. Velice mu záleží na tom, aby společenství se Židy bylo vyjádřeno vzájemnou solidaritou. Jednota obecné církve je vyjádřena vzájemnou pomocí, zejména těm nejslabším – to je smysl „obecenství“ (řeckého „koinonia“), kterým Pavel označuje sbírku ve prospěch chudých v Jeruzalémě, konanou mezi křesťany ze Židů a křesťany z pohanů (Ř 15,25nn). V tomto širším významu Pavel nemluví o církvi v ekumenickém významu, ale v duchovním a nebeském významu každého místního „těla“, která má Krista za svou „hlavu“. V Božím plánu je jen jedna církev, ale na Zemi je církev mnohočetná – existuje všude, kde se dva nebo tři sejdou v Kristově jménu (Mt 18,20).

Pro Lukáše, který o jednotě církve píše zejména ve Skutcích apoštolů, znamená pojem církev rovněž místní shromáždění. Jednota je dílem Ducha svatého (Sk 9,31), který svými dary pomáhá rozpoznat další cestu církve (Sk 16,6nn 20,22). Když je jednota v ohrožení, zadrží Duch svatý své dary, až do obnovení jednoty.

V pastorálních epištolách (1 Tm, 2 Tm, Tt) se už objevují počátky organizace církve (která je nutná, aby církev mohla účinněji čelit výzvám doby). Biskup s jáhny (1 Tm 3,1–13) pečuje o řád v církvi a chrání ji především před falešnými učiteli – bludaři (kterým je potřeba čelit jasnou a rozhodnou odpovědí), dbá na čistotu učení a zvěstování (1 Tm 6,20).

Jednotě církve je rovněž věnována velká pozornost v janovských spisech. Základem jednoty je zde láska (1 J 4,12). Je znakem nového života, chrání před škodlivými vlivy cizího učení a střeží věrnost vyznání (1 J 4,2n). Je darem vzkříšeného Pána.

Jak je patrné, nešlo v prvotní církvi o nějakou pevnou organizační strukturu a pevně vymezené pravomoci. Prvotní církev znala jednotu v různosti. Existuje mnoho originálů – nejen jednotlivců, ale i sborů a křesťanských společenství. Je to dílo Boží a měli bychom tuto rozmanitost vděčně přijímat. V tom budeme navazovat na reformační odkaz Jednoty bratrské, která dovedla odlišovat věci podstatné od služebných a případných. Proto mohla přiznávat důstojnost Kristovy církve i jiným Jednotám, pokud v ní byly přítomné podstatné věci – víra, láska, naděje. A to i když se v mnoha věcech odlišovaly. Vždyť sama Jednota bratrská hovořila o církvi Kristově jako o počtu lidí, který je znám jenom samému Bohu. Jsou to lidé, ze všech církevních tradicí, kteří jsou skrze Ježíše Krista vykoupeni a Duchem svatým povoláni a posvěceni.

Pravá církev není žádná supercírkev, která by byla nad jednotlivými konfesijními církvemi. Naopak uvnitř těchto církví je nutné pravou církev hledat – všude tam, kde se zvěstuje Ježíš Kristus jako jediný základ spásy.

Myslím si, že tedy není nutné usilovat o organizační jednotu církve. Naopak bychom měli spolupracovat na díle Páně, navzájem si pomáhat, jedni druhé respektovat a sloužit si duchovními dary, které nám Kristus svěřil. Měli bychom zvát všechny, kdo touží po duchovním nasycení a zároveň chránit víru před bludařstvím. S radostí můžeme očekávat Boží království, kdy se teprve projeví plná jednota a budou setřeny všechny rozdíly, související s částečností našeho poznání.

Adam Balcar

(volně podle článku Pavla Smetany Chvála rozmanitosti)