Bůh nemá dovolenou

Jeden napůl vtip říká, že Bůh si taky bere dovolenou. Vzal si ji prý například v době, které říkáme středověk. V tomtéž duchu, ovšem už zcela vážně, bychom mohli pokládat řadu nepříjemných otázek. Kde byl Bůh během světových válek, genocid? Kde je, když ho nejvíc potřebujeme? Jak se ptá Philip Yancey názvem jedné své knihy „kde je Bůh, když to bolí?“

Biblický Jób se takto ptá za všechny trpící. Žil dobře, miloval lidi i Boha. Měl všechno, co si člověk může přát a najednou, bez jakéhokoli varování nebo vysvětlení o to přišel. Během krátké doby ztratil všechno požehnání. Zůstal mu jen holý život. A to život takové kvality, že by ho dnes leckdo hleděl ukončit injekcí. Utrpení bez smyslu, němé nebe a sžíravá otázka: Bože, kde teď jsi?! Někdy tak voláme i my sami, někdy tak voláme s lidmi, jejichž tíhu se snažíme spolunést.

Nakonec Jób Boha našel. Respektive, Bůh za ním přišel a promluvil. Nepřišel se kát ze své nečinnosti nebo vysvětlovat, že měl halt dovolenou, tak ať má u všech všudy trochu pochopení. Bůh se Jóbovi ukázal jako svrchovaný. Jako ten, kdo má neomezenou moc a nemusí se nikomu zpovídat z toho, co a jak dělá nebo nedělá. Jako absolutistický Král. Není jakýsi hej počkej, není žádný pámbíček na klíček.

Copak to je za divnou pomoc? Pomohlo to nějak Jóbovi? Pomohlo. Prožil přítomnost Boha natolik svrchovaného, že žádná naše hlubina pro něj není tak hluboká, aby tam nemohl. Žádná špína tak velká, že by se bál ušpinění. Svrchovaný Bůh unese všechno. Unese naši nedokonalost, naše pády, naše utrpení. Nesl na svých vlastních bedrech naše odpadlictví, náš odporný, hnusný hřích vzpoury a nevěry.

Heslo na září je Boží otázkou pro nás. „Jsem snad Bůh, jen když jsem blízko? praví Hospodin. Nejsem snad Bůh i daleko?“ (Jeremjáš 23,23) Když to bolí, Bůh nemá dovolenou. Víme to? Nestojí opodál ani není bezradný. Je Bohem, když je blízko a je Bohem i daleko.
Když v bolesti rezignujeme na obhajování sebe sama a vzdáme se obrazu boha, který je jen pámbíček na klíček, zakusíme něco nového. Zmírní se naše bolest. Uvidíme v jediném okamžiku podobně jako Jób, že Bůh je  nekonečně svrchovaný a nekonečně milující. Stojící pevně a jistě nade vším, protože jako svrchovaný Pán všechno nekonečně přesahuje – a zároveň je v naší bolesti s námi tady a teď, protože v Kristu na sobě nesl všechnu bídu světa. Když pláčeme, pláče s námi, když trpíme, trpí také.
Je to tajemství, kterému se asi přiblížíme nejvíce tehdy, když se Bohu navzdory okolnostem pokloníme a vzdáme mu čest. On je Bohem vždy, ať se děje cokoli. Nejde před ním uhnout a není nic, co by jeho svrchovanost a lásku zmenšilo. Pokud naše víra obstojí i v těžkých časech, můžeme doufat, že jako Jób zakusíme Boží svrchovanost. Jeho moc a světlo je fascinující odměnou.