Den Země jiným pohledem

Letos náš sbor opět pořádal akci Den Země, kdy jsme společně uklízeli les na vybraných místech podél silnic v okolí našeho města. Sešlo se nás necelých třicet a během přibližně dvou hodin jsme nasbírali přes 300 kg odpadků, povětšinou papírků a prázdných obalů od potravin a nápojů.
Veškerý tento odpad se v lese objevil za minulé dva roky, před kterými se rovněž při Dni Země tato stejná místa uklízela. Respektive on se neobjevil, ale vyhodili ho tam lidé. Vzhledem k lokalitám nutno konstatovat, že nešlo o žádné ulítlé papírky ze skládky či od Alberta. Lidé tyto odpadky vyhodili do přírody zcela vědomě.
Lze se tázat: co je k tomu vede? Lenost a pohodlnost bránící donést zbylé obaly od potravin do blízkého města? Neochota vézt tyto obaly dále na své cestě oproti jednoduchému zbavení se jich vyhozením z okénka automobilu? Záměrné vyvážení odpadu z domova do přírody a tím nezatěžování svých sběrných nádob? Lze si vybrat – každá odpověď je správná!
A další otázka: co lidem brání odpad nevyhazovat? Vědomí, že se to nemá a přítomnost někoho jiného, kdo by je za to pokáral? A co když je nikdo nevidí? Co potom brání lidem se takto chovat?
Lze se ptát obecně: co lidem brání chovat se špatně i při vědomí, že je nikdo nevidí, že na to nikdo nepřijde, že jim to projde?
Výchova, či výchovou zformované svědomí? Co když ale někdo takovouto výchovou neprošel? Je to samorost, nezajímá se o dění ve společnosti, povědomí o ochraně přírody a životního prostředí jsou mu cizí? Bude vždy takovýto člověk k přírodě zcela necitlivý? A lze se ptát dále. Nás vychovali rodiče. Naše rodiče vychovali jejich rodiče. A jejich rodiče vychovali zase jejich rodiče, atd. Kde se ale vzal samotný předmět výchovy? Zde tedy asi odpověď na naši otázku nenalezneme.
Co úcta k přírodě a touto úctou formované svědomí? Tato otázka vlastně částečně odpovídá na otázku předešlou. Nicméně je to stále otázka: kde se v nás tato úcta bere, resp. kde se vzala u našich předků?
Myslím, že tyto otázky ohledně vyhazování odpadků do přírody, resp. celého vztahu k přírodě, můžeme zobecnit na celé lidské chování. A na takových věcech (nazývejme je hodnotami), jako je např. postoj k manželství, úcta k rodině či neupřednostňování sebe, jsou daleko více než u vztahu k přírodě (který je v současné době in) patrné následující skutečnosti:
Žebříček těchto hodnot je velmi relativní. Sami jsme svědky, jak se během jedné generace může značně promíchat. Začíná to už u jedince. Ten může mít zpočátku dobré vychování a svým jednáním mu může být věren. Jenže ne vždy se setkává s dobrými příklady v okolí a dokonce i s tím, že tyto nedobré příklady nebývají často potrestány. Postupem doby zvažuje, proč se má takto (dle výchovy) chovat, když jiné chování je pro něj „výhodnější" a nikdo jej za to nepotrestá (nebo na to nikdo nepřijde). Časem se hlas svědomí, zformovaný výchovou, stává slabším a slabším, člověk otupuje a vlastně si již mění svůj žebříček hodnot, tj. normálním se pro něj stává chování původně v rozporu s jeho výchovou. A obdobně je to i s větší skupinou lidí potažmo s celou společností (ve které zvláštní roli hrají média). Hodnoty se stávají relativními, lehce zpochybnitelnými a lpět na nich se stává často až podivínstvím.
Co toto vše způsobuje? A hlavně – je to vskutku opravdu takto? Proč tolik hodnot přetrvalo či stále přetrvává po tak dlouhou dobu?
Myslím, že už tušíte kam mířím. Protože ty hodnoty máme každý ve svém srdci. Jsou tam již od jeho prvních úderů, ještě v matčině těle. Máme je tam zapsány. A z toho již plyne, že nejsou z nás, byly nám dány jako dar. A každý dar má dárce. My víme, že ten dárce je Bůh, který je nám tam vložil. Dal nám je i v Písmu, kde nám také na mnoha místech ukazuje, proč je dobré tyto hodnoty ctít. Poslouchejme tedy svá srdce, poslouchejme Boha a svými životy buďme příkladem a svědectvím pro ty, kteří Boha ještě nepoznali. A Bohu díky za každou příležitost, kdy tak můžeme činit. Bohu díky i za letošní Den Země.

Adam Balcar