Jíst jahody

Nebe. Boží království. Jak to tam asi vypadá? A co tam budeme dělat? A co tam dělají ti, které si Bůh už odvolal? Nestýská se jim tam po nás?
Před časem jsem vyslechla vyprávění dvou starých paní, které obě v mládí ztratily své děti – jedna nenarozené, druhá malé dítě. Obě od té doby nevzaly do úst jahody, protože věřily, že když si je odepřejí, přenechají je svým dětem v nebi. A protože své děti milovaly, nejedly jahody, aby svým dětem aspoň něco dopřály. Už tenkrát mi přišlo, že tohle je pověra jedna z nejďábelštějších. Jednak byly při každém pohledu na jahody v pokušení ochutnat sladké ovoce s důsledkem pocitů viny, že okradly vlastní dítě. Ale co horšího – víra v tento stav Božího království jim nedávala žádnou útěchu a pokoj, že jejich dítě je na dobrém místě! Naopak, Bůh je tu představen jako nemilosrdný Principál ve studeném sirotčinci, kde děti čekají na příděl jídla, který upadne z talíře jejich žijících příbuzných.
Myslím na tyto dvě ženy a mnohé další, které se musely vyrovnávat s tou hroznou tragedií ztráty svého dítěte a přitom nemít žádnou útěchu, že jejich dítě je v dobrých Božích rukou.
Bible nám říká, že v Božím království to vypadá tak úžasně, že nám to ani na mysl nepřišlo. A tak veškeré naše představy jsou jen domněnky a spíš „dětské“ obrazy. To nevadí, mějme sny a představujme si všemožné věci, protože dokud je v těchto představách přítomen Bůh nanejvýš milující, milosrdný a laskavý, tak jsme na bezpečném místě! V mých představách je nebe plné nenarozených dětí, které si hrají, smějí se, jí dobrůtky a kdykoli zvednou od hry své oči, vidí laskavý pohled milujícího Boha, který se na ně dívá. A to mi přináší smíření a pokoj jít dál a jíst jahody…

Jana Balcarová