Nechat si sloužit versus sloužit

Heslo na měsíc březen mluví o službě. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal posloužit, ale aby posloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé. To je Markovo podání (10,45) podle ČSP. Pán je ten, který není nikomu podřízen, má požadavky na své služebníky, udílí rozkazy a očekává splnění své vůle. Naproti tomu služebník (sluha) je ten, kdo je podřízen svému pánovi, nemá nároky, přijímá rozkazy a plní vůli svého pána. Ježíš sám sebe označuje jako Syna člověka. Toho Židé očekávali podle proroctví Daniele: Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno. (Daniel 7,13n). Měl to tedy být apokalyptický Vládce a ne služebník. Je to obrovský, neuvěřitelný paradox. Ten, který byl způsobem bytí roven Bohu, sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka a v poslušnosti podstoupil i smrt (Filipským 2,6-11). A proč, proč to všechno? Nádherně nám to vysvětluje Izaiáš 53,11n Můj spravedlivý služebník mnohé ospravedlní; jejich viny vezme na sebe ... sám sebe vydal smrti a počítal se mezi viníky. On to byl, kdo nesl hřích mnohých a za viníky se postavil.

Protože Ježíš, náš Pán a Král, byl dobrovolně služebníkem, není už pro nás žádná vyšší meta. Nenechávat si sloužit, nečekat, až se o mě druzí postarají, ale naopak – sám sloužit druhým. Dát svůj život do služby Ježíši. To má být nová identita Kristových učedníků. Je nejvyšším vyznamenáním smět jemu sloužit, važme si toho a nepromarněme to. Vůdce Izraele Jozue rozhodně říká „já a můj dům budeme sloužit Hospodinu“ (Jozue 24,15). Nestydí se za to, že je tím, kdo přijímá rozkazy a nemá vlastní nároky. Tito lidé, nenápadní služebníci, poslušní, bez viditelné moci, kteří nekřičí za svá vlastní práva a nedomáhají se poslušnosti druhých silou, jsou ti nejmocnější. Ti dostanou nejvyšších poct od Pána: sláva, čest a pokoj čeká každého, kdo působí dobro (Římanům 2,10). Nechtějme nikdy moc, nepropadněme pokušení vládnout, rozkazovat, panovat nad lidmi. Raději pokorně sklopme hlavu a služme. To platí i v rodině – vůči manželce, dětem – tam nikde nemá být klíčovým princip vlády, ale princip služby.

Podobné je to na úrovni církve. Ve světě mocná církev, panující, vládnoucí a jakákoli podobná je špatně. Takovou církev lidé právem nenávidí, papaláše, inženýry moci. Církev pomáhající trpícím je úplně „jiné kafe“. V tom je skutečná moc církve – ve službě světu. Hledáme nejrůznější cesty, třeba Dny Země.

Teď bych chtěl být ještě adresnější. Nemůžu čekat, že kázání a chvály a další „aktivity“ budou suplovat můj duchovní život. Nic mi to nepřinese, když nebudu Boha také sám hledat, k němu se vztahovat atd. během týdne. Klíčová otázka pro tebe je: přicházíš do církve, aby sis nechal posloužit nebo abys posloužil? Je tvůj přístup k životu takový, že čekáš, co ostatní přinesou tobě nebo hledáš, jak bys mohl posloužit ty? Soustřeďme se pro málo prostoru jen na sbor, na službu ve sboru. Bývá to tak, že 20% členů sboru zabezpečuje všechno potřebné a 80% se jen „veze“. Je to smutné. Díl viny je na starších – měli by vyhledávat, motivovat a vychovávat nové služebníky. Ovšem jsou lidé, kteří sami přijdou a chtějí posloužit. Nečekají na pokyn nebo nějaké zvláštní pověření. Vidí potřebu, vidí, že právě oni by mohli být se svými schopnostmi užiteční a nabídnou se sami. Tak by to mělo vypadat. Chtěl bych vás povzbudit – je zde prostor, mnoho prostoru k tomu, abyste realizovali své schopnosti (uplatnili své dary). Prostor, abyste sloužili Bohu tím způsobem, který je nejvhodnější právě pro vás. Přál bych si, aby sbor byl platformou, na které každý může rozvíjet a uplatňovat svoje obdarování. To se jistě bude Pánu Bohu líbit a naplníme tím pokyn apoštola Petra: Každý z vás dostal nějaký dar, a tak si jimi navzájem služte jako dobří správci rozmanité Boží milosti. (1Pt 4,10)

Viktor Glier