Podzimní plískanice

Haleluja. Chvalte Hospodina z nebes, chvalte ho ve výšinách!
Chvalte ho, všichni jeho andělé, chvalte ho, všechny jeho zástupy.
Chvalte ho, slunce s měsícem, chvalte ho, všechny jasné hvězdy.
Chvalte ho, nebesa nebes, rovněž vody nad nebesy,
chvalte Hospodinovo jméno! Vždyť on přikázal, a bylo to stvořeno,…
Žalm 148:1-5 Žel velmi často nemáme (ani jako lidé) žádné kloudné téma, o kterém bychom si mohli povídat. V takových chvílích (např. cestou autobusem, do kostela nebo v hospodě) se nejčastějším tématem stává – co jiného než počasí. A zvlášť teď na podzim. Zahudrujeme si, že letos ten podzim nestojí za nic. „Jó to tenkrát, to byla nádhera, ale teď je pořád tak pošmourno, zabláceno, sluníčko se neukáže i ty houby plesniví nastojato…“
Také jsem se kolikrát nechal zatáhnout do tohoto všeobecného stěžování. Od jisté doby se však snažím těmto řečem a tomuto způsobu myšlení vyhnout. Přišel jsem na to, že všechny druhy počasí i ročních období stvořil Hospodin ke své chvále. Když si přečtu celý Žalm 145, je zřejmé, že úplně vše, co bylo stvořeno, má svůj účel – totiž chválit Hospodina. A vše, co má účel, má i svou krásu. Tedy i upršená plískanice. Chvála Bohu, že není pořád jen léto nebo zima. Jen si to představte – třeba tisíc let beze změny, padesát stupňů pod nulou. Nebo naopak tisíc let čtyřicetistupňového vedra. Bůh však stvořil různá období a různé druhy počasí. A stvořil to tak dobře, krásně a harmonicky. Ke své chvále.
My lidé jsme byli do této harmonie a krásy též stvořeni. I my máme za účel svého života chválit Boha. Žel zhřešili jsme, a proto mnohdy nejsme schopni vnímat Boží řád a Boží krásu stvoření, ba dokonce svým smýšlením a svými činy harmonii stvoření kazíme. Například říkáme: „zase je ošklivě, prší, mlha…“. Co, když to není to počasí, které je ošklivé? Co když to jsme my, kdo neumí vidět jeho krásu?
Přidejme se tedy k ostatnímu stvoření – k vodám, hvězdám, horám a nebesům – a chvalme společně Hospodina, možná pak zjistíme, že umíme mít radost i podzimní plískanice.