Proč Velikonoce?

Dovolte mi začít jinak, poněkud nevelikonočně. Člověk je zvláštní bytost. Je schopen nesmírně krásných a vznešených věcí, dokáže tvořit, básnit či zpívat způsobem, který druhým bere dech. Dokáže toužit, myslet, bádat a vynalézat, přičemž množství a hloubka jeho myšlenek a objevů je naprosto přemáhající. Rovněž se dokáže smát, radovat, milovat, vztahovat k druhým, být udatný, obětovat se, dokonce život nasadit, dále umí odpouštět, smiřovat se, pomáhat, sebezapřít, ztracenou peněženku vrátit i s celou tisícovkou… Neuvěřitelné! Naši filosofičtí otcové říkávali, že to je to, co člověka dělá duchovní bytostí. Tři základní vlastnosti ducha, které jej odlišují od pouhé hmoty: rozum, vůle a cit, tj. schopnost dotýkat se pravdy, dobra a krásy.

Ovšem člověk je zvláštní bytost. Kromobyčejná vznešenost ostře kontrastuje s neobyčejnou nízkostí. Dokáže být zlý, a to nejen jaksi mimochodem, když se mu něco nepodaří, něco mu ujede apod., ale skutečně a zcela záměrně, dokáže mít zlý úmysl, chtít zlo, být zlo-myslný. A nejen to, člověk je schopen podlosti, chlípnosti, záludnosti, zbabělosti, nevěrnosti, bezohlednosti, je pyšný, sprostý, sobecký, umí velmi důmyslně lhát, krást, podvádět, ubližovat, znásilňovat, vynalézat nástroje tortury a dokonce, ó hrůzo, sáhnout na život bližnímu svému. A nejpodivuhodnější na tom všem je, že když na to přijde, dokáže si svou ničemnost docela užívat. Jak kdesi říká G. K. Chesterton, člověk je jediná bytost, která dokáže prožívat velmi speciální a vybranou rozkoš při stahování kočky z kůže.

Člověk je zvláštní bytost. Rozporuplnost lidské povahy je tak zarážející a znepokojivá, že se často uchylujeme k různým zkratkám či úhybným manévrům. Například by bylo mnohem snesitelnější, kdybychom si lidské dobro a zlo mohli nějak pěkně lokalizovat – buď v prostoru nebo v čase: dobří a zlí, my a oni, východ – západ, novověk – středověk, osvícení – tmáři, věřící  – pohani. Bylo by v tom jasno, přehledno, černobílo. Ovšem s člověkem je to složitější. Dobré a zlé tu přebývá pospolu. Člověk je živoucím oxymóronem, jak říká P. Kreeft,  vznešená nízkost, nízká vznešenost. Jsme hádankou sami sobě, doplňuje T. Morris, největším mystériem, které přebývá v nás samých. Jak může jeden a týž tvor vyprodukovat nepopsatelnou krásu a zároveň neuvěřitelnou zrůdnost? Jak to, že jediný druh může nést zodpovědnost za tak znamenitá dobra a zároveň tak otřesné hrůzy? Jak se může v jediné bytosti snoubit nevídaná laskavost s neslýchanou krutostí?

„Corruptio optimi pessima“, tedy nejhorší je, když se pokazí nejlepší. A právě to se člověku stalo. Nejvznešenější z celého stvoření, bytost stvořená k božímu obrazu se pokazila, pokřivila, takzvaně padla do hříchu, jako když opilec padne do příkopu. Člověk podlehl pokušení bohorovnosti, což je těžká choroba charakteru, která člověka křiví, hubí a znetvořuje, a to až k smrti. Právě proto potřebujeme Velikonoce. Beránek byl obětován za všechen hřích, všechno zlo a všechnu nelidskost lidí. Kdo to může pochopit?! Ten, který neučinil jediný hřích se kvůli mě doslova stal hříchem, abych já se mohl stát tím, kým mám být, totiž člověkem, bytostí zrcadlící boží charakter. 

Jan hábl