Zákaz nošení burek a nikábů ve Francii

Existuje sedm druhů šátků, které muslimské ženy nosí. Dva z nich – burka a nikáb – zakrývají celý obličej. Takové šátky budou od září, pokud to schválí Senát, ve Francii na veřejnosti zakázány. Ke stejnému kroku se možná odhodlá i Belgie a Španělsko, které se v posledních letech také setkali s prudkým růstem muslimské menšiny. Jen ve Francii žije asi pět milionů muslimů, v celé EU jsou to desítky milionů. Muslimové tedy jsou nedílnou součástí dnešní Evropy, jsou našimi sousedy, kolegy a přáteli.

Co nás, víceméně post-křesťanské Evropany, pobuřuje na muslimských šátcích? Podle slov Michele Alliot-Marie, francouzské ministryně spravedlnosti, tento zákon „chrání hodnoty svobody a rovnoprávnost žen a mužů“. Další argumenty tvrdí, že jde o ochranu „evropských hodnot“ – co jsou to ale evropské hodnoty? Co je svoboda, když se jí žena nemůže svobodně vzdát?

Mám z tohoto zákona velmi rozporuplné pocity a věřím, že se o tom bude na evropské půdě ještě hodně diskutovat. Pro ženy, které se z vlastního rozhodnutí celé halí do šátků, je velmi ponižující se na veřejnosti odhalit. Jsem zvědavá, kolik z 2000 francouzských muslimek, které se takto zahalují, si před policistou „dupnou“ a obličej za žádnou cenu neodkryjí. Nedokážu si představit gentlemana, který by ženě strhl šátek násilím. Já budu nejspíš stát na straně oné ženy a budu tleskat její odvaze bránit svojí náboženskou a kulturní identitu. Dokážu si představit, jak bych se cítila, kdybych byla nucena chodit na veřejnosti ve spodním prádle. Nepochybuji, že některé ženy mohou podobně smýšlet o „nahém“ obličeji.

Víc než islamizace Evropy, jak se dnes často říká, mě děsí reakce nás „pravých“ Evropanů. Skupina na sociální síti Facebook s názvem „Islám v České republice nechceme“ má 46.978 členů. Toto číslo mě šokovalo, avšak ještě více mě šokoval počet členů, kteří se otevřeně hlásí ke křesťanství. Vede mě to k zamyšlení. Přiznávám se, že více než muslimů se bojím xenofobů a nenávisti, kterou rozsívají. Je vidět, že Evropa je už víceméně ateistická, protože láska a porozumění (podle Ježíšova vzoru) už se nenosí. A přesto věřím, že budeme-li se učit vzájemnému respektu a lásce, nebudeme mít potřebu vykřikovat „Islám nechceme!“

To, co opravdu v Evropě nechceme, jsou některé „vymoženosti“, které islám přináší, zejména v oblasti práva. Jako Evropané jsme pyšní na svoji svobodu, demokracii a ochranu lidských práv, čehož se v žádném případě nesmíme vzdát. Stálo to hodně úsilí, ne-li krve. Je třeba být k potřebám muslimů velmi citliví, protože na příklad muslimské ženy by měly zde v Evropě nacházet bezpečné prostředí, které účinně dokáže bojovat proti domácímu násilí, nuceným sňatkům atp. Věřím, že žádný rozumný muslim by evropský právní řád nevyměnil za celkem předpotopní kamenování atp., ale můžu se mýlit.

Tvrdit, že Islám do Evropy nepatří, by bylo jako tvrdit, že křesťanství nepatří do Asie. Víra přeci není omezena teritoriálně, to může být pouze kultura, která víru (resp. náboženství) doprovází. Kromě toho, dá se ještě Evropa považovat za baštu křesťanství?

Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. (Mt 28,19)

Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí. (1. Pe 3,15-16) – Věřím, že toto je klíč k mnohému.

Adélka Nosková