Nebezpečný Bůh

Když se v kuchyni objeví potravinoví moli, je to hotové neštěstí. Desítky jich létají odevšad, množí se zdánlivě donekonečna a těžko je úplně zlikvidovat. Ovšem lehko se zabíjejí. Nejsou nijak zvlášť rychlí ani bystří a není nic jednoduššího než takového mola rozmáčknout palcem. Jóbův kamarád Elífaz Témanský to taky věděl. Proto když přemítá o Boží obrovitosti a lidské nepatrnosti, používá „molí přirovnání“. „Nemůže-li [Bůh] věřit vlastním služebníkům, shledává-li omylnost i na andělech, tím spíš na těch, kteří přebývají ve hliněných domech a svým základem tkví v prachu; ty rozmáčkne snadněji než mola.“ (Jb 4,18-19)

Jen nevím, jestli se vůbec ta slova dají citovat, protože na konci knihy Jób se Pán Bůh do všeho vkládá a Elífazovi říká: „Můj hněv plane proti tobě a oběma tvým přátelům, protože jste o mně nemluvili náležitě jako můj služebník Jób.“ (Jb 42,7) Proč o Bohu nemluvili náležitě? Možná byli příliš pyšní, možná si příliš troufali mluvit za Hospodina a obviňovat (byť nepřímo) Jóba z hříchu. Jejich slova byla možná pravdivá, ale nebyla to slova lásky, nebyla to slova na správném místě a v pravý čas. Lépe by udělali, kdyby mlčeli. Namísto toho se stavěli do role Božích mluvčích a Jóbových samospravedlivých soudců. Možná podobně jako Jóbovi přátelé také někdy i my býváme v pokušení řešit si vlastní nepokoj a vlastní komplexy, když stojíme tváří v tvář cizímu utrpení. Míváme snad potřebu ho (od)vysvětlit. Zúčastněně mlčet (nebo plakat, modlit se...) s druhým v jeho těžkém utrpení je však obvykle postoj, který je daleko blíže Božímu srdci.

Přesto jsou chvíle, kdy potřebujeme zdůraznit Boží svrchovanost. Bytostně zakoušet Jeho velikost. Když bude chtít, rozmáčkne nás snadněji než mola. Je to fakt, budící bázeň, zneklidňuje a snad může vzbuzovat až hrůzu. Ale tím bychom neměli být překvapeni. Pán Bůh není ochočený a krotký. Není bezzubý. Není neškodný. Když se rozzuří, jde z Něj strach! Ovšem je tu naděje. Stejně jako nám má jít o Boží slávu, i Jemu jde na prvním místě o Jeho vlastní slávu. On je Sláva. A tak se ne výjimečně vyjadřuje slovy: „Kvůli svému jménu zdržuji svůj hněv a pro svou chválu se vůči tobě krotím, abych tě nevyhladil.“ (Iz 48,9) Když se připojíme k horlení pro Boží slávu a budeme svými životy oslavovat Boha, najdeme úžasnou radost. V Jeho svrchovanosti je nebezpečí, výzva i naděje. Pro ty, kdo jsou v Ježíši a oblékli Jeho spravedlnost, se už nestává hrozbou. A tak na Elífazovu otázku „Může být smrtelný člověk před Bohem spravedlivý?“ (Jb 4,17) odpovídáme „jistěže ne!“ a třeseme se hrůzou před Božím majestátem. Hned potom však slyšíme slova apoštola Pavla: „Bůh tak nekonečně milosrdný, miloval nás do té míry, že vzkřísil Krista, a tak nás, navždy ztracené pro naše hříchy, obdaroval novým životem.“ (Ef 2,4-5)

Viktor Glier